Příběh Vojty
Večerní pivo na kraji Londýna
Bylo to roku 2017 v malém domě na okraji Londýna, kde jsme s kamarádem Karlem popíjeli pivo a vyprávěli si naše zkušenosti se životem v Anglii. Tehdy nás poprvé napadlo, že bychom založili něco jako WanderClub. Projekt nejdříve vznikl pod jiným názvem, a věnoval se čistě zajišťování práce v zahraničí. Až později jsme nabalili i cestování. Jak ale dva mladé kluky, kteří do té doby hlavně tvořili videa, napadne začít organizovat takové věci?
Na léto do skladu
Chvíli po maturitě, kdy jsem ještě neměl žádnou pořádnou práci, jsem přemýšlel, jak rychle vydělat nějaké větší peníze. Po krátké úvaze mi jako jediná možnost vylezla zajet na pár měsíců do Anglie. Od několika kamarádů jsem slyšel, že nejvíc peněz si člověk vydělá ve skladu, kterých je v zemi velká spousta, a údajně mají pracovníky z česka rádi. Nojo, ale jak se tam dostat?
Sám nevím jak na to, zkouším agenturu
Celý proces mi přišel dost neprůhledný a po několika hodinách googlení jsem vůbec nepřišel na to, jak se do britského skladu na vlastní pěst dostat. Jako jediná možnost mi tedy zbylo oslovit nějakou agenturu. Kontaktoval jsem jednu nejmenovanou společnost s pochybným webem, protože nikdo jiný podobnou práci nezařizoval. Celé to působilo nevěrohodně, ale já chtěl do Anglie za každou cenu, a tak jsem jim poslal programový poplatek. Máma mě sice několikrát upozorňovala, abych nikam nejezdil, protože mě prý podvedou, okradou, nebo možná i zabijí. Já nic takového nechtěl slyšet, a jednoho dne vyrazil do anglického Northamptonu.
Příjezd do Anglie
Dodnes si pamatuju moment, kdy jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Northamptonu, a v duchu mi proběhlo jen něco jako „To je díra“. Neuměl jsem si představit, co v takovém městě budu několik měsíců dělat, a o to víc jsem se těšil do práce s představou, že si budu brát i přesčasy a vydělám porádný balík peněz. Agentura zajištovala pouze práci, a tak jsem si musel najít ubytování sám. Plánoval jsem zůstat několik dnů na hotelu a v momentě, kdy uvidím, že práce je jistá, pronajmu si pokoj v klasickém domě tak, jak to dělá většina mladých Angličanů. Ubytoval jsem se v nejlevnějším hotelu ve městě, který i tak vycházel na několik desítek liber za noc.
Hurá do práce!
S agenturou jsem byl domluvený, že do práce nastoupím hned druhý den po příjezdu. Měl jsem se dostavit do skladu, kde už na mě měl čekat britský manager James. A tak to i bylo. Dorazil jsem před obří sklad, kde si mě s úsměvem převzal menší chlapík v pečlivě vyžehlené košili, a mé obavy se rozplynuly. Bohužel jen na pár minut. Brzy jsem začal zjištovat, že k tomu, abych získal práci, vede asi 3 týdny dlouhý proces, a že nakonec možná práci ani nedostanu, protože mají hodně zájemců. V tu chvíli jsem se na agenturu naštval a přestal s ní komunikovat. Ale protože nejsem zvyklý se vzdávat, rozhodl jsem se do toho jít i tak a tu práci získat.
Nuda v Northamptonu – peníze ubývají
Dny plynuly a já stále bydlel na hotelu. Nebudu přece někomu platit 500 liber nájmu za pokoj na měsíc dopředu, když ani nevím, jestli práci dostanu, a v Anglii zůstanu. Nehledě na to, že najít takový slušný pokoj za rozumnou cenu v Northamptonu je taky práce na týden vkuse. Ale já neměl co dělat. Tu a tam jsem zajel do skladu na nějaký pohovor, nebo test a stále čekal, jak to s mojí prací dopadne. Ale zbytek času? Nudil jsem se. A tak jsem pokoj začal přeci jen hledat. Prošel jsem Northampton křížem krážem, a každý den měl domluveno několik schůzek s realitními makléři, kteří mi ukazovali různé byty. Za chvíli jsem znal město a jeho nemovitosti tak dobře, že bych tam mohl sám začít pracovat jako „realiťák“. Ale i když jsem narazil na pár zajímavých bytů, kde jsem si uměl představit strávit prázdniny, nemohl jsem si je dovolit. Díky bydlení na hotelu mi ubývaly našetřené peníze, a taky jsem ani po 14 dnech stále nevěděl, jestli dostanu práci.
Mám toho dost, jedu domů
Třetí týden už jsem nakupoval jen to nejlevnější, co nabízelo místní Tesco, a nervozita stoupala. Zachránit můj pobyt v Anglii už mohly jen 2 věci. Buď dostanu práci do několika dnů a z výplaty, která přijde za týden po nástupu, vyžiju dál. Nebo napíšu rodičům, jestli mě finančně založí, než přijdu na mizinu. Druhá možnost nepřicházela v úvahu. Měl bych pocit, že jsem prohrál. A tak jsem před rodiči nedal nic znát, abych je zbytečně nestresoval. Zbývalo mi proto jen spolehnout se na možnost č. 1 – doufat, že dostanu práci co nejdřívě. Volal jsem do skladu, zjišťoval, jak se situace má a čekal. Uběhlo už 20 dnů od příjezdu, když mi zazvonil telefon, že jsem práci dostal a nastoupit můžu za týden. Několikavteřinovou radost hned vystřídalo vystřízlivění. Nastoupit za týden do práce znamená dostat výplatu nejdříve za 14 dnů, a já už měl peníze jen na pár posledních hotelových nocí. Řekl jsem si „Dost“…zabalil věci, zaplatil poslední noc, za zbytek peněz koupil jízdenku do Londýna a letenku domů. Zklamaný, ale s určitou úlevou, jsem nechal Northampton za zády, aniž bych dal doma vědět, co chystám.
Domů se sklopeným ocasem
Když máma přišla domů z práce a našla mě sedět na terase, hned pochopila…Neokradli mě, dá se říct, že možná ani nepodvedli…Jen jsem odjel do Anglie s mladickou naivitou, nezjistil si veškeré informace, které je těžké si zjistit, když nevíte, co hledat. A tak jsem měl za sebou skoro měsíční dovolenou v nezajímavém Anglickém městě a nadával si, že jsem si za ty peníze mohl udělat mnohem lepší výlet. Brzy jsem ale pochopil, že jsem zaplatil za to, abych si uvědomil spoustu věcí. A nejen za to. Celá tahle zkušenost vedla ke vzniku Wanderclubu, kde se snažíme, aby podobných případů, jako jsem zažil já, bylo co nejméně a ti, kteří využijí naši pomoc, si za ušetřené peníze mohli udělat nějakou hezčí dovolenou.
Wanderclub jsem založil spolu s kamarádem Karlem a jeho příběh si můžete přečíst tady.
Vojta
