Příběh Karla
Večerní pivo na kraji Londýna
Bylo to roku 2017 v malém domě na okraji Londýna, kde jsme s kamarádem Vojtou popíjeli cider (nikoliv pivo, jak píše Vojta!), a vyprávěli si naše zkušenosti se životem v Anglii. Tehdy poprvé přišla myšlenka založit něco jako Wanderclub. Projekt nejdříve vznikl pod jiným názvem, a věnoval se čistě zajišťování práce v zahraničí. Až později jsme nabalili i cestování. Jak ale dva mladé kluky, kteří se do té doby věnovali tvorbě videí, napadne začít pomáhat Čechům v Anglii? Vedlo k tomu několik špatných zkušeností, tak si to pojďme odvyprávět pěkně od začátku.
Práce v zahraničí? Dlouholetý sen!
Pár let zpátky jsem se rozhodl splnit si svůj sen a vyrazit pracovat do Londýna. Jsou tu dvě cesty, řekl jsem si. Agentura, nebo na vlastní pěst. Agenturu jsem poměrně rychle zazdil. Důvody byly dva. Jednak cena, která mi přišla vzhledem ke službám přemrštěná. Nezaujaly mě ani reference od lidí, které nebyly zrovna oslnivé. Pak tu byla ještě možnost platit lidem, kteří těch referencí moc nemají, a údajně vše vyřídí za hubičku. K tomu jsem byl ale nedůvěřivý.
Jdu do toho bez agentury!
„Dobrá, je to na mě! Jedu na vlastní pěst. Peníze mám a co by se mi tak asi mohlo stát?!“ Koupil jsem si jízdenku na bus. Proč? Když bych letěl, doplacím asi tak 20 000 korun za odbavená zavazadla. Měl jsem s sebou totiž celou garderobu a ještě asi milion zbytečností. Že jsem měl jet víc nalehko mi ale došlo až později. Předem jsem si našel na první týden bydlení přes Airbnb na Finsbury park (Mimochodem skvělá lokalita! Škoda, že tak drahá.), nechal si přeložit a úředně ověřit maturitní vysvědčení a rodný list (Nechápu, proč jsem to dělal. Pokud tam neplánujete zůstat navždycky, nemá to cenu.), zašel jsem na zdravotní pojišťovnu, rozloučil se s rodinou, kamarády a tradáá.
Přijíždím do Londýna
V Londýně po příjezdu teprve začala ta pravá zábava. To, co mě čekalo první tři týdny pobytu (Tři týdny trvalo, než jsem nastoupil do práce.), se dalo přirovnat k menšímu peklu, které navíc stálo poměrně dost peněz. Hned první týden jsem si sám pro sebe pojmenoval problém, který mě dostihl hned při hledání ubytování. Jmenoval se „Magic circle“ a spočíval v tom, že kdekoli jsem si chtěl pronajmout pokoj, chtěli buď vidět, že mám stabilní práci a tedy příjem, nebo zaplatit nájemné i na půl roku dopředu (To snad chápeš, že nepřipadalo v úvahu). Jenže k tomu, abych mohl pracovat, jsem údajně podle veškerých mně dostupných informací potřeboval National insurance number (NIN). No a NIN získáte, jakmile máte nějakou Anglickou adresu… Jenže adresu jsem nemohl mít bez práce, práci bez NIN a NIN bez adresy. Trošku jsem propadal depresím. Byla tu možnost najít si bydlení s dalšími Čechy, ovšem to já jsem nechtěl. „Když už jsem tu, chci zvládnout postarat se o sebe sám, bez pomoci a bez mého mateřského jazyka!“
Nemám informace – dělám chyby
Dneska už vím, že to není tak, jak jsem si tehdy myslel, a že jsem si třeba i tento problém s „Magic circle“ vytvořil sám svou neznalostí. Neměl jsem informace, a bez informací jsem dělal hloupé chyby. Na druhou stranu v dnešní době každá kvalitní informace něco stojí. Já ale se svou tehdejší hrdostí rozhodně nemínil nikomu platit. Škoda. Třeba bych měl pak o mnoho problémů méně. Třeba jako když jsem si našel práci, kde mi zaměstnavatel nevyplatil poměrně velkou část mé mzdy. Nebo když jsem si konečně našel bydlení, ale hned druhý den po nastěhování (A taky po zaplacení depozitu, poplatku a nájemného na čtyři týdny dopředu.) jsem objevil štěnice. Respektive ony první objevily mě, ale to už je fuk. Majitel domu se pak choval, jako kdyby nešlo o žádný problém. Jako kdybychom my nájemníci a „bedbugs“ měli žít ve vzájemné harmonii, místo toho, aby se provedla deratizace. V tu chvíli by se šiklo, kdyby za mnou někdo stál.
Jak do dopadlo?
V Londýně jsem prožil opravdu nezapomenutelné období, při kterém jsem dělal spoustu chyb, na kterých jsem zkrátka nebohatl. Poznal jsem a řešil věci, které jsem myslel, že nikdy řešit nebudu. Schytal snad všechny problémy, které jen mohou člověka při takovém pobytu potkat. Ale jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí. A víte co? Mě to nezabilo. Namísto toho jsme s kamarádem Vojtou začali poskytovat poradenství lidem, kteří stojí před otázkou, jak se do zahraničí vydat. Službu jsme ušili sobě na míru. Vytvořili jsme si ji sami pro sebe přesně podle toho, jaké informace nám na začátku chyběly, a co všechno bychom ke startu v nové zemi potřebovali. Lidem jsme začali pomáhat zajistit v zahraničí ubytování, práci a jsme jim k dispozici jako pomocná ruka, ať už na své cestě češí cokoliv.
A protože jsme vášniví cestovatelé a sami jsme procestovali kus světa, přišlo nám přirozené časem nabalit i pomoc cestovatelům na jejich výletech do cizích krajin.
Nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo vyrazil do zahraničí (Ať už za prací, nebo na dovolenou bez cestovky.) říct, že mu to nic nedalo. Každá zahraniční zkušenost Ti dá spoustu zážitků i skvělou životní školu. A ať už pro vycestování do světa zvolíš jakoukoliv cestu, přeju Ti hodně štěstí! Věř, že nebudeš litovat.
Wanderclub jsem založil spolu s kamarádem Vojtou a jeho příběh si můžete přečíst tady.
Karel
