Příběh Vojty

Večerní pivo na kraji Londýna

Bylo to roku 2017 v malém domě na okraji Londýna, kde jsme s kamarádem Karlem popíjeli pivo a vyprávěli si naše zkušenosti se životem v Anglii. Tehdy nás poprvé napadlo, že bychom založili něco jako WanderClub. Projekt nejdříve vznikl pod jiným názvem, a věnoval se čistě zajišťování práce v zahraničí. Až později jsme nabalili i cestování. Jak ale dva mladé kluky, kteří do té doby hlavně tvořili videa, napadne začít organizovat takové věci?

Na léto do skladu

Chvíli po maturitě, kdy jsem ještě neměl žádnou pořádnou práci, jsem přemýšlel, jak rychle vydělat nějaké větší peníze. Po krátké úvaze mi jako jediná možnost vylezla zajet na pár měsíců do Anglie. Od několika kamarádů jsem slyšel, že nejvíc peněz si člověk vydělá ve skladu, kterých je v zemi velká spousta, a údajně mají pracovníky z česka rádi. Nojo, ale jak se tam dostat?

Sám nevím jak na to, zkouším agenturu

Celý proces mi přišel dost neprůhledný a po několika hodinách googlení jsem vůbec nepřišel na to, jak se do britského skladu na vlastní pěst dostat. Jako jediná možnost mi tedy zbylo oslovit nějakou agenturu. Kontaktoval jsem jednu nejmenovanou společnost s pochybným webem, protože nikdo jiný podobnou práci nezařizoval. Celé to působilo nevěrohodně, ale já chtěl do Anglie za každou cenu, a tak jsem jim poslal programový poplatek. Máma mě sice několikrát upozorňovala, abych nikam nejezdil, protože mě prý podvedou, okradou, nebo možná i zabijí. Já nic takového nechtěl slyšet, a jednoho dne vyrazil do anglického Northamptonu.

Příjezd do Anglie

Dodnes si pamatuju moment, kdy jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Northamptonu, a v duchu mi proběhlo jen něco jako „To je díra“. Neuměl jsem si představit, co v takovém městě budu několik měsíců dělat, a o to víc jsem se těšil do práce s představou, že si budu brát i přesčasy a vydělám porádný balík peněz. Agentura zajištovala pouze práci, a tak jsem si musel najít ubytování sám. Plánoval jsem zůstat několik dnů na hotelu a v momentě, kdy uvidím, že práce je jistá, pronajmu si pokoj v klasickém domě tak, jak to dělá většina mladých Angličanů. Ubytoval jsem se v nejlevnějším hotelu ve městě, který i tak vycházel na několik desítek liber za noc.

Hurá do práce!

S agenturou jsem byl domluvený, že do práce nastoupím hned druhý den po příjezdu. Měl jsem se dostavit do skladu, kde už na mě měl čekat britský manager James. A tak to i bylo. Dorazil jsem před obří sklad, kde si mě s úsměvem převzal menší chlapík v pečlivě vyžehlené košili, a mé obavy se rozplynuly. Bohužel jen na pár minut. Brzy jsem začal zjištovat, že k tomu, abych získal práci, vede asi 3 týdny dlouhý proces, a že nakonec možná práci ani nedostanu, protože mají hodně zájemců. V tu chvíli jsem se na agenturu naštval a přestal s ní komunikovat. Ale protože nejsem zvyklý se vzdávat, rozhodl jsem se do toho jít i tak a tu práci získat.

Nuda v Northamptonu – peníze ubývají

Dny plynuly a já stále bydlel na hotelu. Nebudu přece někomu platit 500 liber nájmu za pokoj na měsíc dopředu, když ani nevím, jestli práci dostanu, a v Anglii zůstanu. Nehledě na to, že najít takový slušný pokoj za rozumnou cenu v Northamptonu je taky práce na týden vkuse. Ale já neměl co dělat. Tu a tam jsem zajel do skladu na nějaký pohovor, nebo test a stále čekal, jak to s mojí prací dopadne. Ale zbytek času? Nudil jsem se. A tak jsem pokoj začal přeci jen hledat. Prošel jsem Northampton křížem krážem, a každý den měl domluveno několik schůzek s realitními makléři, kteří mi ukazovali různé byty. Za chvíli jsem znal město a jeho nemovitosti tak dobře, že bych tam mohl sám začít pracovat jako „realiťák“. Ale i když jsem narazil na pár zajímavých bytů, kde jsem si uměl představit strávit prázdniny, nemohl jsem si je dovolit. Díky bydlení na hotelu mi ubývaly našetřené peníze, a taky jsem ani po 14 dnech stále nevěděl, jestli dostanu práci.

Mám toho dost, jedu domů

Třetí týden už jsem nakupoval jen to nejlevnější, co nabízelo místní Tesco, a nervozita stoupala. Zachránit můj pobyt v Anglii už mohly jen 2 věci. Buď dostanu práci do několika dnů a z výplaty, která přijde za týden po nástupu, vyžiju dál. Nebo napíšu rodičům, jestli mě finančně založí, než přijdu na mizinu. Druhá možnost nepřicházela v úvahu. Měl bych pocit, že jsem prohrál. A tak jsem před rodiči nedal nic znát, abych je zbytečně nestresoval. Zbývalo mi proto jen spolehnout se na možnost č. 1 – doufat, že dostanu práci co nejdřívě. Volal jsem do skladu, zjišťoval, jak se situace má a čekal. Uběhlo už 20 dnů od příjezdu, když mi zazvonil telefon, že jsem práci dostal a nastoupit můžu za týden. Několikavteřinovou radost hned vystřídalo vystřízlivění. Nastoupit za týden do práce znamená dostat výplatu nejdříve za 14 dnů, a já už měl peníze jen na pár posledních hotelových nocí. Řekl jsem si „Dost“…zabalil věci, zaplatil poslední noc, za zbytek peněz koupil jízdenku do Londýna a letenku domů. Zklamaný, ale s určitou úlevou, jsem nechal Northampton za zády, aniž bych dal doma vědět, co chystám.

Domů se sklopeným ocasem

Když máma přišla domů z práce a našla mě sedět na terase, hned pochopila…Neokradli mě, dá se říct, že možná ani nepodvedli…Jen jsem odjel do Anglie s mladickou naivitou, nezjistil si veškeré informace, které je těžké si zjistit, když nevíte, co hledat. A tak jsem měl za sebou skoro měsíční dovolenou v nezajímavém Anglickém městě a nadával si, že jsem si za ty peníze mohl udělat mnohem lepší výlet. Brzy jsem ale pochopil, že jsem zaplatil za to, abych si uvědomil spoustu věcí. A nejen za to. Celá tahle zkušenost vedla ke vzniku Wanderclubu, kde se snažíme, aby podobných případů, jako jsem zažil já, bylo co nejméně a ti, kteří využijí naši pomoc, si za ušetřené peníze mohli udělat nějakou hezčí dovolenou.

Wanderclub jsem založil spolu s kamarádem Karlem a jeho příběh si můžete přečíst tady.

Vojta

Článek Jak vznikl Wanderclub? 1. část se nejdříve objevil na Wanderclub.cz.

Taky vždycky přemýšlíte, co s volnými čtyřmi měsíci na vysoké škole? Právě to byl důvod, proč jsem se rozhodla jet za prací do Londýna. Samozřejmě zlepšení cizího jazyka, nové zkušenosti, noví kamarádi a známosti tvoří velkou přidanou hodnotu celého tohoto zážitku.

Pro mnohé z vás je to určitě něco nemyslitelného a napadají vás otázky typu „Jak si najdu v Londýně práci?“, „Co když nebudu rozumět britskému přízvuku, co když se nedomluvím?“, „Jak najdu ubytování?“, „Potřebuji nějaké povolení k práci?“. Všechny tyhle otázky mě samosebou napadaly taky. Ale potom jsem prostřednictvím Facebooku narazila na skupinu mladých lidí, víceméně jsem se s nimi ztotožnila, jelikož je to tým kamarádů v přibližně stejné věkové skupině jako jsem já. Všimla jsem si jich na základě inzerátu, kde stálo „Práce v Londýně, neváhej a pojeď!“. A tak jsem si říkala, vlastně proč ne? Samozřejmě člověk je zpočátku trošku skeptický, ale po pár telefonátech jsem poznala, že jsou to strašně fajn lidi a že se na ně mohu stoprocentně spolehnout. To prostě tak nějak poznáte, když to s vámi člověk myslí dobře .

No a už za dva týdny jsme podepisovali smlouvu. Celkově je zařízení práce v zahraničí prostřednictvím agentury něco, co vám ulehčí neuvěřitelně moc času a energie. Konkrétně u týmu z Wanderclub bylo i vidět, že si tím sami prošli a vědí, co říkají. Dokázali pomoci v jakékoliv situaci, vždycky mi odpovídali velice rychle, a tak si okamžitě získali mou důvěru.

Ptáte se, jak probíhalo vše na místě? Ještě před odjezdem jsem si musela obvolat a zařídit osobní pohovor v Job Centre, což si lze představit něco jako český úřad práce nebo něco takového. Je nutné si domluvit pohovor, který jsem měla sjednaný asi na třetí den po příletu. Rovněž mě první týden po příletu čekalo školení v gastronomii, kde jsem byla přiřazena do týmu, který měl na starosti hotelové akce v luxusních hotelech napříč celým Londýnem. Což je pro milovníka hotelnictví, jako jsem já, naprostá výhra . Celkově šlo všechno jako po másle. SIMku jsem dostala ještě v Praze před odletem a bankovní účet jsem si zřídila velice jednoduše a během jednoho týdne jsem měla kartu doma. Veškerý proces byl tedy s pomocí Karla a spol. z Wanderclubu hodně zjednodušený, přece jenom jsem měla vždy někoho, na koho jsem se mohla obrátit. Zhruba tedy po týdnu po příletu jsem začala pracovat.

Díky Wanderclub jsem měla možnost pracovat v nejlepších hotelech na světě, poznala jsem nespočet lidí a získala skvělé kontakty. Celkový proces od první zprávy po messengeru proběhl naprosto bez problému a ze srdce doporučuji každému jednomu z vás, kdo o tom alespoň uvažuje, jděte do toho! Kdy jindy, když ne teď?

Iva Kmošková, 9. ledna 2020

Pokud zvažuješ práci v Anglii, rádi Ti pomůžeme, jako Ivě. Pro více informací mrkni na naši nabídku práce v zahraničí.

Článek Názor klienta: Jak byla spokojená studentka Iva? se nejdříve objevil na Wanderclub.cz.

Příběh Karla

Večerní pivo na kraji Londýna

Bylo to roku 2017 v malém domě na okraji Londýna, kde jsme s kamarádem Vojtou popíjeli cider (nikoliv pivo, jak píše Vojta!), a vyprávěli si naše zkušenosti se životem v Anglii. Tehdy poprvé přišla myšlenka založit něco jako Wanderclub. Projekt nejdříve vznikl pod jiným názvem, a věnoval se čistě zajišťování práce v zahraničí. Až později jsme nabalili i cestování. Jak ale dva mladé kluky, kteří se do té doby věnovali tvorbě videí, napadne začít pomáhat Čechům v Anglii? Vedlo k tomu několik špatných zkušeností, tak si to pojďme odvyprávět pěkně od začátku.

Práce v zahraničí? Dlouholetý sen!

Pár let zpátky jsem se rozhodl splnit si svůj sen a vyrazit pracovat do Londýna. Jsou tu dvě cesty, řekl jsem si. Agentura, nebo na vlastní pěst. Agenturu jsem poměrně rychle zazdil. Důvody byly dva. Jednak cena, která mi přišla vzhledem ke službám přemrštěná. Nezaujaly mě ani reference od lidí, které nebyly zrovna oslnivé. Pak tu byla ještě možnost platit lidem, kteří těch referencí moc nemají, a údajně vše vyřídí za hubičku. K tomu jsem byl ale nedůvěřivý.

Jdu do toho bez agentury!

„Dobrá, je to na mě! Jedu na vlastní pěst. Peníze mám a co by se mi tak asi mohlo stát?!“ Koupil jsem si jízdenku na bus. Proč? Když bych letěl, doplacím asi tak 20 000 korun za odbavená zavazadla. Měl jsem s sebou totiž celou garderobu a ještě asi milion zbytečností. Že jsem měl jet víc nalehko mi ale došlo až později. Předem jsem si našel na první týden bydlení přes Airbnb na Finsbury park (Mimochodem skvělá lokalita! Škoda, že tak drahá.), nechal si přeložit a úředně ověřit maturitní vysvědčení a rodný list (Nechápu, proč jsem to dělal. Pokud tam neplánujete zůstat navždycky, nemá to cenu.), zašel jsem na zdravotní pojišťovnu, rozloučil se s rodinou, kamarády a tradáá.

Přijíždím do Londýna

V Londýně po příjezdu teprve začala ta pravá zábava. To, co mě čekalo první tři týdny pobytu (Tři týdny trvalo, než jsem nastoupil do práce.), se dalo přirovnat k menšímu peklu, které navíc stálo poměrně dost peněz. Hned první týden jsem si sám pro sebe pojmenoval problém, který mě dostihl hned při hledání ubytování. Jmenoval se „Magic circle“ a spočíval v tom, že kdekoli jsem si chtěl pronajmout pokoj, chtěli buď vidět, že mám stabilní práci a tedy příjem, nebo zaplatit nájemné i na půl roku dopředu (To snad chápeš, že nepřipadalo v úvahu). Jenže k tomu, abych mohl pracovat, jsem údajně podle veškerých mně dostupných informací potřeboval National insurance number (NIN). No a NIN získáte, jakmile máte nějakou Anglickou adresu… Jenže adresu jsem nemohl mít bez práce, práci bez NIN a NIN bez adresy. Trošku jsem propadal depresím. Byla tu možnost najít si bydlení s dalšími Čechy, ovšem to já jsem nechtěl. „Když už jsem tu, chci zvládnout postarat se o sebe sám, bez pomoci a bez mého mateřského jazyka!“

Nemám informace – dělám chyby

Dneska už vím, že to není tak, jak jsem si tehdy myslel, a že jsem si třeba i tento problém s „Magic circle“ vytvořil sám svou neznalostí. Neměl jsem informace, a bez informací jsem dělal hloupé chyby. Na druhou stranu v dnešní době každá kvalitní informace něco stojí. Já ale se svou tehdejší hrdostí rozhodně nemínil nikomu platit. Škoda. Třeba bych měl pak o mnoho problémů méně. Třeba jako když jsem si našel práci, kde mi zaměstnavatel nevyplatil poměrně velkou část mé mzdy. Nebo když jsem si konečně našel bydlení, ale hned druhý den po nastěhování (A taky po zaplacení depozitu, poplatku a nájemného na čtyři týdny dopředu.) jsem objevil štěnice. Respektive ony první objevily mě, ale to už je fuk. Majitel domu se pak choval, jako kdyby nešlo o žádný problém. Jako kdybychom my nájemníci a „bedbugs“ měli žít ve vzájemné harmonii, místo toho, aby se provedla deratizace. V tu chvíli by se šiklo, kdyby za mnou někdo stál.

Jak do dopadlo?

V Londýně jsem prožil opravdu nezapomenutelné období, při kterém jsem dělal spoustu chyb, na kterých jsem zkrátka nebohatl. Poznal jsem a řešil věci, které jsem myslel, že nikdy řešit nebudu. Schytal snad všechny problémy, které jen mohou člověka při takovém pobytu potkat. Ale jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí. A víte co? Mě to nezabilo. Namísto toho jsme s kamarádem Vojtou začali poskytovat poradenství lidem, kteří stojí před otázkou, jak se do zahraničí vydat. Službu jsme ušili sobě na míru. Vytvořili jsme si ji sami pro sebe přesně podle toho, jaké informace nám na začátku chyběly, a co všechno bychom ke startu v nové zemi potřebovali. Lidem jsme začali pomáhat zajistit v zahraničí ubytování, práci a jsme jim k dispozici jako pomocná ruka, ať už na své cestě češí cokoliv.

A protože jsme vášniví cestovatelé a sami jsme procestovali kus světa, přišlo nám přirozené časem nabalit i pomoc cestovatelům na jejich výletech do cizích krajin.

Nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo vyrazil do zahraničí (Ať už za prací, nebo na dovolenou bez cestovky.) říct, že mu to nic nedalo. Každá zahraniční zkušenost Ti dá spoustu zážitků i skvělou životní školu. A ať už pro vycestování do světa zvolíš jakoukoliv cestu, přeju Ti hodně štěstí! Věř, že nebudeš litovat.

Wanderclub jsem založil spolu s kamarádem Vojtou a jeho příběh si můžete přečíst tady.

Karel

Článek Jak vznikl Wanderclub? 2. část se nejdříve objevil na Wanderclub.cz.